Už jako malé děti nás rodiče učili děkovat. Školka byla pro mnohé z nás první institucí, ve které jsme poznali, že se musíme naučit děkovat i za to, o čem jsme přesvědčeni, že není za co děkovat.

Za to, že přes všechny těžkosti, které jim život se mnou přinesl, jsou nádhernými bytostmi.

  

Děkuji svému příteli.

Za to, že mě vždycky postaví nohama na zem.

Za to, že mě donutí podívat se na mé problémy z jiného úhlu pohledu. A ony kupodivu přestanou být problémy.

Za to, že mi dovolí být součástí jeho života a můžeme tak sdílet všechny krásné, úžasné, společné chvíle našeho bytí. 

Za to, že mi dovolila, abych jí pomohla.

Za to, že začala do svého života vnášet má jednoduchá doporučení na změnu sebe sama.

Za to, že se se mnou podělila o svou radost z nalezení své životní Lásky. 

Za to, jak mi připomněla, že zdraví je pro mě stále na prvním místě mého hodnotového žebříčku.

Za to, že mě upozornila, abych nezapomínala na to, jakými křehkými bytostmi jsou děti.

Za to, jak je důležité mít nablízku někoho, komu důvěřujete a kdo vás má rád. 

Děkuji své nešastné kolegyni za to, že mi svým zlým, nenávistným, pomstychtivým chováním připomněla jeden z Vesmírných zákonů –

                   "Nebojujme proti cizí nedokonalosti. Vytěžme z ní maximum pro svou dokonalost."

Za to, že mi důvěřují a JÁ jim mohu pomáhat.

Za to, že zkušenosti z této krásné práce mohu dávat dál, lidem kolem sebe.

  

Děkuji vám.

Za to, že mi dáváte najevo, že o mé povídání stojíte, že vás oslovuje,

že vás nutí se zamýšlet se nad sebou, že se rozhodnete a měníte své

úhly pohledu na všechno, co vám vaše žití přináší, tak, že nakonec zjišujete, jakými jste nádhernými bytostmi.

Jednu otázku na závěr – stále si myslíte, že VY nemáte za co děkovat?

Krásné dny plné díků.